» zpět na seznam měsíců

Studenti prvního ročníku SOŠ oboru sociálně péče, zaměření sociálněsprávní činnost se 2. března 2004 účastnili své první odborné exkurze. Někteří z nich se podělili o své dojmy, pocity a zážitky.
Ráno jsme se sešli u obchodního domu Lidl v Kadani. Měli jsme za úkol přinést nějaké sladkosti a plyšové hračky. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První skupina šla s paní profesorkou Al Abiadovou do ústavu ve Dvořákově ulici, druhá skupina odešla s profesorkou Tykalovou na prohlídku ÚSP v Březinově ulici.
U vchodu nás uvítala vedoucí zařízení a stručně nás seznámila s provozem ústavu. Potom jsme se šli podívat do jednoho z oddělení v budově, kde právě probíhala terapie se psem - labradorem Maxem. Pozorovali jsme jak, si děti se psem hrají. Jedna svěřenkyně začala všem ze skupiny počítat rovnátka řetízky, prstýnky, brýle a nejšťastnější byla, když našla jediného kluka ze třídy a mohla ho políbit.
Míra se sice červenal, ale políbit se nechal. Pak po něm chtěla fotografii a noviny. Aby se uklidnila, paní profesorka Al Abiadová ji s Mírou vyfotila a slíbila, že jí fotografii pošle. Potom jsme si prohlédli budovu a horní oddělení, kde byli tzv. ležáci. Pobyt tam pro nás byl nejhorší. Po nějaké době přišla druhá skupina s paní profesorkou Tykalovou a vyměnili jsme se.
bez podpisu

Zprvu jsem si představoval, jak jsou tam děti připoutány k postelím a nemají žádný program. Proto jsem se i trochu bál toho, co tam uvidím. Když jsme vstupovali do budovy, slyšel jsem nějaké zvuky, a napětí, co uvidím ve mně jen rostlo. V první místnosti mi to nepřipadalo ani nějak špatné a já si uvědomil, že ti co tam žijí nejsou tak týraní, jak jsem si myslel. Když si mě jedna svěřenkyně (jmenovala se Boženka) vyhlídla, jako jediného kluka, byl jsem trochu nesvůj. A poté, co mi dala pusu a chtěla mojí fotku jsem byl úplně nesvůj. Pak vše bylo takové normální.
Asi po půl hodině jsme se šli podívat do prvního patra na ležáky. Nahoře mi bylo dost divně. Jednak z toho, co jsem viděl a hlavně z toho divného vzduchu. Těch ležáků mi bylo líto a nejradši bych odtamtud odešel. Pak přišla druhá skupina a my šli do druhého ústavu. Tam bylo podle mě vše dost podobné tomu prvnímu, ale už jsem tak nějak věděl kam jdu.
Miroslav Metlický

Naše skupina vedená profesorkou Tykalovou navštívila nejprve ústav v Březinově ulici. Když jsme přišli do ústavu, vrchní sestra nás seznámila s chodem ústavu. Potom jsme se rozdělili na dvě skupiny.
Nejdříve jsme šli na horní oddělení, kde se vyskytovali tzv. „ležáci“. Když jsme je uviděli, probíhali v nás takové smíšené pocity – odpor, lítost…. Toto jsme viděli opravdu poprvé a byl to hrozný pohled. Rozdali jsme plyšové hračky a jedna svěřenkyně se začala kousat do ruky a šíleně křičela. Bylo to strašné. Pohled na ty malé děti byl šokující, takoví chudáci, co nikdy nebudou moci vést normální život. Sestřičky tam byli velice milé a ochotné. Říkali, že je mají rádi a berou je v podstatě jako své vlastní děti.
Pak jsme se šli podívat na dolní oddělení. Tam to bylo lepší a dokonce jsme si s nimi i hráli. Sestřičky nám ukázali jejich pokoje a musím říct, že to tam mají velmi pěkné a mohou se tam cítit jako doma, i když většina z nich domov nikdy nepoznala. Poté jsme se ještě mohli zeptat na cokoli, co nás zajímalo a odešli jsme na prohlídku druhého ústavu ve Dvořákově ulici.
bez podpisu

Když jsem děti uviděla poprvé, proběhlo mnou mnoho pocitů - odpor, úzkost, lítost … Když jsem si představila, že bych tam takhle mohla ležet třeba i já, bylo to hrozné. Všichni jsme mlčky stáli a koukali na ně.
Při návštěvě druhého ústavu to už bylo mnohem lepší. Prostě jsme si už trochu zvykli a snažili se je brát takové, jací jsou. Už jsme s nimi i hráli a hladili je. Byl to pro mě docela silný zážitek, protože se mi stalo poprvé, že bych takové lidi viděla. Měli bychom se všichni smířit s tím, že tady prostě takoví lidé jsou, a nezavírat před tím oči. Neměli bychom se k nim obracet zády a ještě prohlašovat např. fuj to je odporné a tak. Jsou to také lidé, sice se od nás něčím liší, ale oni za to nemůžou. Docela mě mrzelo, když jsme se dozvěděli, že v ústavu je celkem 35 postižených lidí, ale pečovat o někoho postiženého projevily zájem jen tři rodiny. Veronika Pilařová