Zámek Jezeří

Zámek Jezeří byl kdysi považován za nejvýznamnější barokní stavbu v Evropě. Dnes je spíš známý jako příklad toho, jak se minulý režim choval k historickým památkám. Zámek stojí ve výšce 387 m na skalnatém ostrohu nad těžní jámou velkolomu Československé armády, přibližně 3 km západně od Černic. Ze zámeckých teras kdysi býval skvělý výhled na krásnou zemědělskou krajinu rozprostírající se od úpatí hor směrem k Mostu. Pohled dnes je úplně jiný, ale při nejmenším poučný: ukazuje to, jak snadno lze krajinu zlikvidovat povrchovou těžbou uhlí.

Na místě dnešního zámku stával dříve hrad, postavený kolem let 1363 - 65 Nevlasem ze Rvenic (pozdějších Ervěnic, městečka ležícího na řece Bílině západně od Mostu, zlikvidovaného v roce 1959 jižním okrajem téhož dolu, který dnes zasahuje až pod Jezeří). Od 15. století se hrad nazýval Eisenberg. Hrad vystřídal spoustu majitelů; v rukou českého rodu pánů ze Rvenic zůstal až do roku 1407, kdy jej koupil Petr z Perče. V letech 1410 - 13 tu sídlil Albrecht Starší z Kolovrat, od roku 1416 byl majitelem hradu a panství Jan Smolík ze Slavic, který v 50. letech 15. století prodal hrad saským Kaufunkům. Kunc z Kaufunku věznil na Jezeří mladého saského knížete, aby si na jeho otci, saském kurfiřtovi, vymohl získání statku v Sasku. Z obavy před konfliktem se Saskem obsadil hrad Jiří z Poděbrad a vrátil jej v roce 1459 Smolíkům ze Slavic. Ti vlastnili hrad a panství až do roku 1513, kdy jej Zikmund Smolík odkázal svému švagru Mikuláši Hochhauserovi z Hochhausu. Ten provedl na hradě řadu stavebních úprav a po požáru v roce 1549 jej nechal přestavět na renesanční zámek. Hochhauserové vlastnili zámek až do roku 1623. Poslední z nich, Jan Mikuláš, se zúčastnil stavovského povstání a proto panství i se zámkem královská komora Hochhauserům zkonfiskovala a následně prodala.

Jezeří koupili Lobkovicové, jejichž majetkem zámek zůstal až do začátku druhé světové války. První z nich, Vilém mladší z Lobkovic, nechal zámek v roce 1627 přestavět v renesančním stylu. Roku 1646 zámek vyhořel. Požár způsobili potulující se vojáci, pravděpodobně císařští, kteří v té době obléhali Švédy obsazený mostecký hrad. Zámek tehdy zůstal celých 50 let neobýván. Raně barokní přestavbu po požáru začal Antonio Porta a dokončil Octavio Broggio v roce 1696. Tehdy zmizely i zbytky původního gotického ohradního zdiva. V roce 1713 postihl Jezeří opět požár a zámek byl znovu celý barokně vystavěn. Konec 18. a začátek 19. století, období knížat Josefa Františka Maxmiliána a Ferdinanda, znamenaly vrchol stavebních a kulturních dějin zámku. Tehdy zámek prošel dalšími stavebními úpravami (např. v něm byla v roce 1805 zřízena kaple Panny Marie Bolestné) a stal se významným kulturním a společenským centrem kraje. Od roku 1802 bylo v provozu zámecké divadlo. Stálý soubor tu nebyl, na jednotlivá vystoupení byli zváni vídenští herci, podružné role byly obsazovány ochotníky. V zámeckém divadle vystupovali přední umělci té doby, jako např. Mysliveček, Dušík, Tomášek, Beethoven a jiní. Své první hudební kroky tu začínal skladatel Christoph Willibald Gluck, známý především jako autor oper. Jeho otec byl zámeckým polesným a zámecké divadlo uvádělo Gluckovy opery a symfonie dříve, než je slyšeli posluchači ve Vídni. Jezdila sem řada významných návštěvníků, např. J. W. Goethe, když se léčil v nedalekých Teplicích. S ním navštívil Jezeří i italský pěvec Antonio Brizzi, který tu koncertoval pro zámecké hosty. V letech 1831 - 35 zde byla lobkovická hudební škola, svého druhu v Evropě ojedinělá. Vznikla i zámecká myslivecká kapela, která dosáhla největších úspěchů pod vedením kapelníka italského původu Josefa Cartellieriho (zemřel na Jezeří v roce 1870). Kromě ní zde vystupoval i známý pěvecký eisenberský kvartet a hudební oktet. Na koncerty v zámeckém parku se sjíždělo množství posluchačů ze širokého okolí.

Kulturní význam si zámek udržel i na začátku 20. století. Je zajímavé, že na konci 30. let 20. století, v době ohrožení republiky nacismem, se stalo Jezeří českým centrem. Na rozdíl od mosteckého divadla se na zámku hrály české hry přístupné veřejnosti. Poslední z Lobkoviců - Max - stačil ještě před začátkem druhé světové války emigrovat a stal se vyslancem československé vlády v Londýně. V době druhé světové války měl zámek nacistickou správu. V březnu 1943 bylo rozhodnuto vybudovat zde zvláštní tábor pro prominentní osobnosti, v němž byli vězněni vysocí důstojníci spojeneckých armád (převážně Francouzi). Podle neoficiálních údajů zde pobývali např. bratr budoucího prezidenta Pierre de Gaule, syn bývalého premiéra Michael Clémenceau, dr. Menetrel, osobní lékař maršála Pétaina. Kolem zámku byly vystavěny drátěné ploty nabité elektřinou, strážní budky a byli přivezeni hlídací psi. Okolí zámku bylo pro obyvatele uzavřeno. Životy vězňů zachránilo jen to, že německý velitel neuposlechl v květnových dnech roku 1945 rozkazu, aby je upálil ve vagónech plamenometem. Jinak za války zámek nijak zvlášť netrpěl; byl natřen na zeleno, aby zůstal skryt v okolních lesích. Německý velitel tábora měl zámek přislíben jako dar, v případě, že Německo válku vyhraje.

Další události již nebyly pro zámek zvlášť příznivé. Po válce se stal majetkem státu. Po nějakou dobu ho obývala armáda, která se na jeho dnešním špatném stavu výrazně podepsala. Po jejím odchodu byl krátce využíván jako internát pro hornické učně. Protože v souvislosti s postupující těžbou uhlí nastaly v roce 1952 v oblasti Jezeří sesuvy půdy, byla vesnice v podzámčí zlikvidována a rovněž zámek přestal být obýván a čekalo se, že spadne. K tomu sice nedošlo, ale zámek postupně chátral a zbylé vnitřní zařízení bylo rozkradeno. V roce 1961 sice byly dobrovolnými pracovníky provedeny základní záchranné práce a havarijní opravy, dokonce se v letech 1968 - 70 uvažovalo i o rekonstrukci zámku, ale jeho osud dlouho zůstával nejistý. Těžbě uhlí ustoupily roku 1982 i Albrechtice a zámek, nacházející se teď přímo nad okrajem dolu, začal překážet. Proto se v 70. a 80. letech uvažovalo pro změnu o jeho zbourání. Proti tomu začalo v roce 1980 bojovat hnutí Brontosaurus a další občanské iniciativy a jednotlivci. Problém byl medializován a to pomohlo zámek zachránit. V roce 1989 bylo s definitivní platností rozhodnuto o jeho zachování. V roce 1993 bylo Jezeří v restituci navráceno Lobkovicům. Ti ho však v roce 1996 darovali opět státu. Od téhož roku je zámek opět přístupný veřejnosti. V současné době je postupně renovován a konají se v něm nejrůznější kulturní a společenské akce.

Zámek má nepravidelný půdorys ve tvaru nízkého a širokého písmena H (resp. dvojitého kříže), což je dáno opakovanými přestavbami. Západní část stojí na skále, východní a jižní spočívají na zpevněných terasách. Zámek, v některých částech dvou, v jiných třípodlažní, má celkem 114 pokojů a přes 130 menších místností a komor. Na koncích západních křídel jsou dvě kruhové věže uzavírající nehluboký dvůr, počátkem 18. století byly označovány jako Stará a Nová. Po stranách hlavního vchodu do zámku se nachází monumentální portál s plastikami Atlantů z počátku 18. století. Jejich autorem je pravděpodobně J. A. Dietz. Nad touto branou se tyčí čtyřhranná věž s hodinami, zvonky a cibulovitou střechou. Balkón vede do polygonální haly se štukovou výzdobou a vnitřním osovým schodištěm. Při západním a východním průčelí byly vyhlídkové terasy. Z jižního boku zámku vystupoval sálový rizalit, na východní straně je již zmíněná kaple Panny Marie Bolestné, vzniklá v roce 1805 a přestavěná roku 1872. V ní visel oltářní obraz Madony od Karla Škréty, pocházející ze starší kaple, od 40. let 20. století nezvěstný; patrně byl odvezen do zahraničí. Nad oltářním obrazem také kdysi visel krucifix vyřezaný z jediného kusu dřeva. V kapli dříve bývala také železná truhla s relikviemi a harmonium.

Popis Jezeří z 18. století prozrazuje, že v suterénu se nacházela zbrojnice, prachárna, soustružnická dílna a další místnosti, v přízemí knížecí pokoje, audienční síň, stříbrnice (kde byly uloženy šperky, stříbrné předměty a důležité písemnosti), kulečníkový sál, zrcadlová síň, knihovna a pokoj zámeckého kaplana. V prvním patře bývala kaple a tři apartmá - tzv. štoky - rozlišená barvami. Červený zahrnoval několik světnic, jídelnu a oválný velký společenský sál s galerií, sahající až po krov; ten byl roku 1802 upraven na zámecké divadlo. Nalevo byl černý štok se dvěma pokoji a dvěma kabinety, vpravo od divadelního sálu modrý štok s několika světnicemi.

Interiéry zámku nechali Lobkovicové zařídit s veškerou dobovou nádherou. V zámku byla instalována rozsáhlá sbírka jeleního paroží, pocházející z první poloviny 18. století, kdy Jezeří sloužilo především jako lovecký zámek. Před rokem 1713 býval v zámku též tzv. zlatý kabinet - místnost s pozlacenými stěnami. Sbírky obrazů a zbraní byly již v 19. století převezeny do Bíliny a Roudnice nad Labem. V období posledních dnů války a po něm byl zámek značně devastován a vnitřní zařízení bylo rozkradeno. Na zámku zbyla pouze železná kamna, schodiště, torzo lustru v divadelním sále a mramorový krb. Zachráněné části vybavení interiérů byly deponovány na různých zámcích a později převezeny do Krajského muzea v Teplicích. V současné době je přístupných jen několik zrekonstruovaných místností, jedna z věží, gotická chodba a stříbrnice. Současné vnitřní zařízení pochází z depozitáře v Roudnici nad Labem a od štědrých návštěvníků zámku, případně je dílem paní kastelánky.

Kromě péče o zámek věnovali Lobkovicové nemalou pozornost i jeho okolí. Již v roce 1713 zde byla malá oranžérie, doložená ještě roku 1752. Na vyvýšené terase nad zámkem jsou dnes zbytky volně řešené parkové úpravy. Kdysi se v těchto místech rozkládala proslulá visutá zimní zahrada, založená v roce 1829. Známější ale býval rozsáhlý anglický park, tzv. jezeřské arboretum. K dalším památkám, které se nacházejí v bezprostředním okolí zámku, patří Hraběcí kaple a zaniklá myslivna. Za zmínku stojí také bývalá zámecká vodárna s přehradou na Šramnickém potoce v jezeřských lesích. V okolí zámku je rovněž několik pozůstatků po středověké těžbě železné rudy, např. historická štola u parkoviště.

Mlejnková Michaela, Kunstová Lucie, kvarta