|
|
|
Slovo tureckého původu (obur - démon), rozšířené už dávno u všech Slovanů, a nakonec i slovo evropské, po dvou vampýrských aférách v Srbsku z let 1725 a 1731. Upíři byli tradičně rozšířeni zvláště na Balkáně a v Transylvánii.
Věřilo se, že upír je zhmotnělou emanací mrtvého nerozkládajícího se těla, může vystupovat z hrobu a sát spícím krev. Tím se postižení stávali sami "nakaženými" a po brzké smrti se stali sami upíry.
U nás býval také nazýván můrou a morousem. Je mnoho dokladů o zdejším nakládání s mrtvolami lidí, jejichž příznaky podle přesvědčení lidu strašily. Bylo třeba je vykopat z hrobu a srdce protknout zašpičatělým kůlem, popřípadě ještě odrýpnout hlavu, tedy tytéž praktiky, které používaly u údajných upírů.
Upír byl rozeznán podle rozličných známek, mluvilo se o dlouhých zašpičatělých uších, bledé tváři, avšak plných rtech, ochlupených dlaních a zvláštním mrtvolném pachu.
Z českých zemí je známa pověst o upírovi s Ivančic z let 1617 a 1618. Počestný měšťan po své smrti vstával z hrobu a několik lidí připravil o život. Opat Calmet v druhém díle svého spisu z roku 1751 uvádí zprávu o upírovi ve vesnici Libavé na Olomoucku, případ, který byl soudně vyšetřován. Vážený muž zde po své smrti vstával z hrobu, chodil do různých domů a velmi znepokojoval obyvatele. Jiné případy byly zaznamenány v Bruntále, Olomouci, a Moravském Berouně, tedy vesměs v oblasti, která se předtím neslavně proslavila svými čarodějnickými procesy.
Eva Jílková, sexta