Poklady

Motiv ukrytých pokladů je jedním z nejrozšířenějších témat pověstí kolem starých českých a moravských staveb. Téměř každý hrad, tvrz a klášter je obestřen pověstí o ukrytých pokladech, někde jich je i několik. Světskými poklady bývaly kovové peníze, dukáty, zlaté šperky a drahokamy. Zvláštní kapitolou jsou loupežnické poklady, ukryté zbojníky nebo loupežníky v horách (mnoho pověstí tohoto druhu je z míst někdejšího působení Juráše a Ondáše na Vsetínsku a Jablůňkovsku). Pověsti o klášterních pokladech pravidelně mluví o dvanácti stříbrných sochách apoštolů a zlaté soše Krista. Jsou ukryté ve sklepeních anebo tajných chodbách pod zrušenými kláštery.

Jiným druhem pokladů jsou v pověstech zlaté kvočny (kachny), případně s dvanácti zlatými kuřaty. Mluví se o nich v Čechách a na Moravě, a to převážně v místech starých pohanských kultů. Spojují se s prastarou tradicí vzývání hojnosti a plodnosti.

Dalšími poklady bývají též ukryté sudy vzácného vína nepodléhajícího zkáze. Bývají soustředěny převážně do starých vinařských oblastí. Nad místy uložení pokladů hoří někdy modravý plamínek, který lze za určitých okolností spatřit. Tomuto jevu se říká, že se poklady zčisťují, čistí nebo hoří.

Poklady hlídá strážný démon nebo duch v podobě ohnivého černého psa, kocoura, kohouta či jiné ďábelské obludy, přízrak zemřelého majitele, bezhlavý rytíř či Bílá paní. Získat je bylo velkým uměním, o němž mluvily též lidové magické knížky, tzv. Kryštovky. Bylo třeba úlitby strážným duchům nebo jejich oklamání. Sloužily k tomu různé rituály se svěcenou křídou a jinými fantastickými rekvizitami. Hořící plamínky se doporučovalo přehodit drobty chleba anebo růžencem. Bylo třeba dodržet tabuové předpisy: při vzývání a během celého dobývání pokladu se obvykle nesmělo promluvit, ani se otočit.

Také doba k vyzvednutí pokladů byla ve většině případů přesně vymezena. Obvykle to bývalo o velikonoční Květné neděli a na Velký pátek. Říkalo se, že během čtení pašijí v kostele knězem se otevírají zasypaná sklepení, hory a skály. Jakmile byly pašije dočteny, poklady se znovu ztrácely a hory zavíraly. S tím souvisejí pověsti o dětech, které matky zanechaly v hoře a mohly se s nimi shledat až po roce. V tomto případě se poklady otevíraly ve dne. Ve vzácnějších případech i o filipojakubské nebo štědrovečerní noci.

V některých pověstech se mluví též o tzv. otevíracím kořínku anebo o květu kapradí, pomocí nichž se daly poklady snáze dobýt.

Zvláštní kapitolu tvoří žíly drahých kovů,o nichž se zmiňují především staré hornické pověsti. Většina z nich se točí okolo představ zlatého koně, na něhož horníci narazí v dole. Tento mnohovýznamný termín hrál zřejmě zasvěcovací roli v tradicích hornických cechů. Tvrdilo se, že zlatého koně bylo nutno rubat odzadu. Byl-li porušen tradiční postup, famózní kreatura se ztratila. Okruh mytologických představ kolem pojmů koně a kobyly se vztahuje i ke starým prospekčním metodám.