ČERNOBÍLÍ ŠAMANI - STRŽ 2003

Když podzim otevřel nový školní rok, vydali jsme se znovu na šamanskou cestu. Tentokrát s menší skupinkou než vloni: tradičně obě profesorky (Nacková, Koubová), dále Věra Nápravníková z oktávy, Roman Štětina a Lukáš Skolil ze septimy, Martina Vondrová ze 3.G, Dáša Radová ze sexty, Soňa Jankovská a Alena Felklová ze 2.G, Pavlína Kusbachová z 1.G a Soňa Kolaříková z kvarty.

V pátek časně ráno naložil autobus několik zmrzlých krápníků a příjemně je rozhřál pro první zastávku: Praha Barokní. Začali jsme v chrámu svatého Mikuláše, kde jsme si ukázali základní rysy baroka, nejvíce dramatičnost stupňovanou až do teatrálnosti, pohyb, útok na divácké city. Odtud jsme sešli na Karlův most. Studenti měli za úkol najít podle popisu sochy čtyř svatých. Zadání všichni zdárně splnili, přestože jim v tom davy italských i jiných turistů usilovně bránily. Vykládali jsme si o velikánech českého barokního sochařství z rodiny Brokoffů a o Matyáši Braunovi. Našli jsme autoportrét Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, sochu Jana Nepomuckého od přísného Brokoffa seniora (sáhnout si na oblýskaného Jana, který zrovna padá z mostu, se nám pro vysokou hustotu čumilů nepodařilo).
U sousoší řádu trinitářů jsme obhlíželi zlověstného obtloustlého Turka, kterým Pražané odpradávna strašívali své děti.

Umělecké zážitky z rozehraných kamenných gest jsme potom vykompenzovali úprkem po knihkupectvích, restauracích, obchodech. Na sraz u úschovny zavazadel dorazily obě profesorky s vyplazenými jazyky a svůj pozdní příchod omlouvaly chabými argumenty o rekonstrukci metra.

Z Prahy nás odvezl příjemný vláček až do Staré Huti. Do Strže jsme došli po svých a cesta nám, kupodivu, připadala kratší než před rokem.

Zuzka nám nabídla azyl v domečku pro služebnictvo. Rozložili jsme si spacáky a v útulné kuchyni jsme se kromě jídla nasytili i stravou navýsost duchovní, totiž Čapkovou povídkou Šlépěj. Záhadu jedné osamocené stopy uprostřed panenské čistoty zasněžených polí jsme řešili s pokorou. Řešení jsme nenašli-našli a tak to asi Čapek chtěl. Společnost nám dělaly čtyři kočky: drzý zrzavý Fracíček, egyptsky rozvážný černý kocour Feřina, neurotická Dášenka (kočička, ne naše studentka) a mourovatý Tygřík.

Večer začal darem. Každý šaman dal Zuzce jednu olejovou barvu, takovou, kterou má sám rád. Někdo daroval černou, protože jí nikdy není dost, někdo žlutou jako barvu energie, červenou za život, hnědou za zemi, modrou z nebe i z moře...

Zuzka připravila vyválené placky keramické hlíny. Vysvětlila nám, jak si vytvořit jednoduchou masku. Studenou hlínu jsme si přitiskli na čelo, oči a nos a pečlivě prsty prohmatávali hlínu tak, aby se do ní otiskl náš obličej. Vytvarovanou masku jsme opatrně sejmuli a položili na polštářek ze zmuchlaného papíru. Šamanské masky jsme potom zdobili engobami. Každému vznikli dva šamani - jeden skrytý vnitřní se stopami našich řas, nosů, obočí. Vnější šaman hleděl do světa pomalován vzory, liniemi, kruhy. Vnější šaman chtě nechtě výtvarnými kódy odrážel šamana vnitřního. Vnitřní se dral podvědomě ven. Ze stejného kusu hlíny ožily individuální tváře. Ale co si počít s interpretací? Hleděli jsme na masky očarováni silou projevu osobností a přemýšleli, jak si rozumově vyložit, co nám napověděly pocity.

Noc byla krutá, jak už to tak bývá, když vyhasnou kamna a dům drtí mráz. Lukáš si nestěžoval, spacák měl pro spaní v tundře, a tak si zmrzlých nohou a zad neužil (na rozdíl od většiny ostatních).

Dopoledne se výprava vydala prozaicky nakoupit jídlo na sobotu. Potom jsme si přečetli druhou povídku od velkého mága Čapka. Historie beze slov: “Hluboké jsou lesy v noci jako beze dna tůň, a ty se zamlkle díváš na hvězdu nad Melatínem, mysle na zvěř, která spí v hloubi lesa, na hluboký spánek všech a na vše, co v tobě nikdy neusne...” Namísto šlépěje zde čtenář narazí na jiné tajemství, na starý klobouk s odřeným nápisem “Puerta del Sol”, “Sluneční brána”. O skutečném motivu autora u obou povídek se můžeme jenom dohadovat, ale jedno je jisté: jeho tajuplný klobouk i mystická stopa z mysli šamanů jen tak nezmizí.

Vrátili jsme se také k maskám. Představili jsme si, jaké jméno by každá z nich mohla nosit podle vzoru indiánů - třeba Tančící, Radost,... Nejprve jsme si v duchu uvědomili, jak bychom pojmenovali vlastní masku. Teprve potom jsme si vzali malé kousky papíru a napsali na ně jména, která bychom vybrali pro ostatní masky. Složené papírky jsme uschovali pod každou z masek. Přestože jsme byli napjati, co pod svým vnějším obličejem najdeme, odložili jsme čtení tak citlivých vzkazů na později.

Oběd nikdo nekritizoval, ačkoliv špagety byly dosti slepené.

Odpoledne přijel vzácný host - Stanislav, katolický farář z Dobříše, v jehož pastoračním centru Zuzka vede výtvarné kursy. Stanislav se stal svědkem vážné chvíle: vyzvedli jsme si papírky se jmény. Každý z nás viděný očima dalších jedenácti lidí. Společně jsme si řekli, nakolik se naše vlastní představa shodovala s tím, co nám napsali jiní. Kdo chtěl, mohl o své masce hovořit více. Někdo promluvil, někdo mlčel. Všichni ale byli okouzleni Stanislavem, jenž nám pomáhal rozebrat se v tak niterných záležitostech, jako je pojmenování vlastního i cizího “já”. Jeho moudrost, otevřenost nesevřená žádnými dogmaty pozvedly chvíli do prostor, kam se často nechodívá a když, tak s bázní a pokorou.

Další úkol nás zavedl do zahrady u Strže. Obrazy se mohou popisovat, malovat, anebo tvořit barevným listím, větvičkami, stromy, čímkoli, co může příroda nabídnout. Každý si našel své místečko a tam složil svou podzimní kompozici. Autoři poté vysvětlili, co měli na mysli, když svá díla tvořili. Věra se zabývala pěti smysly a jejich harmonickým spojením v člověku, Dáša obsypala dva stromy-rodiče pruhem zeleného listí a velkým žlutým kruhem, jehož prostředkem se vinula červená cestička od rodičů-dárců života ven k vlastnímu životu. Lukáš s Romanem soustředili do kupek listů energii, kterou pak stezkami dovedli k malému stromku. Soňa s Pavlínou se uchýlili na bezpečný ostrůvek za můstkem. Pavlínina kompozice byla zamýšlena jako smutná, ale ostatním připadala uklidněná a harmonická. Soňa chtěla vyjádřit cestu životem za pomocí kompasu, cestu, která vede k velkému ochrannému stromu.
Na Martinu nesmírně zapůsobil člověk Stanislav a ve svém obrazu si jej spojila s moudrým stromem, proti němuž ona sama je jen drobno u větvičkou s listem. Větvička ale jednou může vyrůst do podobného stromu. Soňa otiskla za Čapkovým domem svou ruku a vyskládala otisk klacíky, zarámovanými do červeného listového srdce...

Všechna díla byla nesmírně působivá. Uvědomili jsme si, jak hluboce tvůrci obrazy prožili. Dva šamani svou práci s velkou radostí také zničili: Roman s Lukášem svým pracně vytvořeným obrazem uvolněně pobíhali a rozhazovali akumulátorské kupky. Veselá devastace byla součástí jejich díla, návrat listí volným strukturám přírody.

Uklidili jsme malířské náčiní, jako jsou hrábě, kýble a kolečka, umyli si ruce a vrátili se do teplé kuchyňky. Zuzka nám vysvětlila, jak se správně kreslí labyrint. Labyrint není bludiště! Z labyrintu vždy najdeme bezpečně cestu ven. Poučeni vydali se šamani opět do zahrady, kam navozili vysokou vrstvu listí a v něm takový labyrint pečlivě vyšlapali. Mezitím prof. Koubová vařila v domku přízemní guláš.

Ani guláš nikdo nekritizoval, i když chyběla mouka na zahuštění, a tak byl zahuštěn nakyslým chlebem.

Velký noční zážitek nás teprve čekal. Ve sklenicích jsme zapálili svíčky a jako průvod bludiček jsme se vydali na pouť stezkami v našem labyrintu. Přestože měl člověk pocit, že se bludně točí v kruhu, skutečně jsme ze vstupu dorazili do středu a zase ven. Fyzický zážitek z promyšleného díla. Nad námi mrazivě svítily hvězdy a my potkávali souputníky s červenými světly na vedlejší stezičce...

Zuzka nám také na sobotní večer připravila keramickou hlínu. Do rozválených oválů jsme se pokoušeli reliéfně vytvarovat svůj vlastní soukromý labyrint. Do této soustředěné tvorby se prof. Koubová pokoušela přečíst další Čapkovu povídku, ale nebyl to příliš dobrý nápad, protože tvůrci se zaměřili na svá malá bezpečná bludiště a neustále svůj postup konzultovali se sousedy.

Noc ze soboty na neděli byla mnohem přívětivější, co se teploty týče. Ale ve snech šamany nešetřila. Roman s Lukášem křičeli ze spaní a navzájem se budili, a tak se v krutě rannou hodinu odebrali do kuchyně na čaj. Ostatní vstávali o poznání později, posbírali si svých pár švestek a jako karavana vyšli z oázy na cestu domů. Labyrint se v ranní tmě jen nejasně rýsoval, Zuzka nám otevřela obrovskou bránu, za kterou na nás zasvítil rybník a nám nezbylo než se rozloučit.

Ke zpáteční cestě již není co dodat. Vlaky obvykle jezdívají nejen tam, ale také zpátky...