Krušné hory očima septimy
18. června se třída septima vydala na projektový týden Krušné hory očima septimy a zároveň poslední školní výlet, který tato třída absolvuje. Cílem projektu bylo blíže poznat hlavně západ Krušných hor společně s jejich krásami a přírodními památkami. Jako základnu pro své výlety do okolí jsme zvolili horský hotel Zelené Údolí v obci Pstruží. Obec pstruží je malá vesnice, rozkládající se podél silnice číslo 221 vedoucí z Ostrova přes Hroznětín do Merklína Perninku. Právě mezi Merklínem a Perninkem, přibližně tři kilometry od Merklína začíná obec Pstruží, ve které žije sice jen šedesát stálých obyvatel, ale obec je téměř jeden a půl kilometru dlouhá. Až na konci obce se po levé straně nachází horský hotel, skvěle vybavený pro ubytování dvaceti čtyř osob. Samotný hotel však prošel dlouhým vývojem. Postaven byl už v roce 1874 jako zemědělská usedlost. Poté sloužil dlouho jako zájezdní hostinec, až byl nakonec přestavěn na horský hotel. Samotný hotel stále ještě nese známky bývalého hostince, rozsáhlé prostory v přízemí a celkem deset pokojů a jeden apartmán pro ubytování v patrech. Po poslední přestavbě a rekonstrukci, kterou hotel prošel v letech 2003 až 2004, byla horská chata připravena k pronajmutí, a tak jsme ji měli možnost jako jedni z prvních využít. Chata je zařízena velmi komfortně, v přízemí, v prostoru po dřívější restauraci je jídelna pro dvacet čtyři osob. Zároveň je v přilehlé místnosti plně vybavená kuchyň, kde nechybí plynové sporáky, lednice, ale ani mikrovlnky, rychlovarná konvice a toustovač. Prostor bývalého sálu je nyní vybaven jako tělocvična, kde je návštěvníkům k dispozici pingpongový stůl a biliard. Pohodlně jsou zařízeny i pokoje, které mají každý vlastní koupelnu s WC. K objektu ještě patří celkem 4000m čtverečních přilehlých pozemků, za objektem ohniště s rybníčkem a před objektem malé parkoviště. Majitelem a zároveň provozovatelem objektu je pan Doležal, kterému tímto děkujeme za péči, kterou nám věnoval a krásné chvíle, které jsme v jeho hotelu mohli strávit.
Obsah:
Pstruží
Osada Pstruží patří k obci Merklín, kde je mimo jiné obecní úřad, pošta, 4 obchody s potravinami, vlakové nádraží, přírodní koupaliště, v zimě lyžařský vlek, s umělým zasněžováním a ve večerních hodinách i osvětlený.
Pstruží leží na soutoku říčky Červené a Bílé Bystřice v hlubokém zeleném údolí a nachází se asi 20 km severně od Karlových Varů.
Samotná obec Pstruží má jen asi 60 trvale bydlících obyvatel, ostatní objekty jsou rekreační chaty a chalupy. Rozvíjí se zde rybníkářství a chov netradičních zvířat.
Vede zde cyklistická stezka trasou Abertamy – Pernink – Pstruží – Merklín – Hroznětín – Bystřice – Ostrov n. Ohří.
Stojí zde nemálo známá bývalá papírna, odkud pocházejí tácky Budějovického Budvaru. V minulosti zde bylo mnoho továren. V papírně ve Pstruží se využívalo vodní díla, která velmi usnadňovala práci, a začalo se jich využívat kolem roku 1880. Ale jako první zde byl postaven dřevařský katr, který tu stojí dodnes a nachází se u koryta řeky. Je vcelku i dodnes zachovaný jak stavbou, tak potrubím, kterým se zde přiváděla voda. Papírna nedaleko od katru se vzhledově skoro vůbec nezměnila. Co do vzhledu se vlastní papírna, stojící jen několik kroků odtud, po dobu své existence pravděpodobně příliš nezměnila. Dvoupatrová budova s několika pomocnými přístavky, jejíž jedna boční část spadá do koryta Bystřice. Pár brusných kamenů tvoří malebnou kulisu poblíž vchodu do papírny. Jen ticho ruší představu dříve zaběhlé papírny. Nynější majitel papírny je Jaromír Latislav.
Jak už jsem již dříve podotkla, i zde se vyráběli dortové tácky a tácky Budějovického Budvaru. Zatímco u „cukrtácků“ výrobní proces končil jejich vyseknutím a vytvarováním, pivní tácky, jakmile dostaly svůj kruhový, čtvercový, či jiný tvar, čekala hlavní okrašlovací procedura a sice potisk. Mýlil by se ovšem ten, kdo by očekával nějaké gumotiskové razítkování, v tomto případě šlo o čtyřbarvový rotační knihtisk! Srdce papírny tvoří dvojčitá Peltonova turbína s příslušným generátorem. Každý obyvatel Pstruží stále pevně doufá, že se papírna v budoucnosti zase jednou rozběhne.
Aneta Dočekalová
Abertamy
Abertamy leží v Krušných horách 25 km severně od Karlových Varů v nadmořské výšce 840 - 1000 m. Byly založeny horníky, kteří hledali stříbro pro mincovnu hraběte Šlika, první zmínka o obci je z roku 1529. Těžba stříbra upadla během Třicetileté války, po ní zůstalo pouze místy dolování cínu, ze kterého se vyrábělo kuchyňské i mešní nádobí. Hledači stříbra často při svém kutání naráželi na černý, lesklý kámen, který jim vždy naznačil, že stříbrná žila končí. Přinášel jim tedy smůlu, naznali jej proto smolinec. Teprve výzkumy Marie Curie - Sklodowské našly v tomto kameni a rudách jej obsahujících vzácné prvky, které daly kraji éru Jáchymovských uranových dolů po 2. světové válce. V Abertamech se nachází šachta Jeroným a Albrecht, v okolí bylo více, i smutně proslulých vězněním nepohodlných lidí v 50. letech.
V polovině 19. století byla v obci zavedena výroba kožených rukavic. Hlavní surovinou byly kozí kožky, kterých bývalo v každém domě dost. Známý byl i Abertamský kozí sýr z kozího mléka, ochucovanými různými bylinkami.
Abertamské rukavice byly známé v celém světě svou kvalitou a rozmanitostí vzorů. Po 2. světové válce vyly drobné, ale i větší továrny sloučeny do Rukavičkářských závodů, které měly a mají dodnes ředitelství na Dobříši. Továrna má svou prodejnu rukavic a kožené galanterie, kterou jsme mohli vidět, když jsme přicházeli do Abertam.
Přímo v obci je lyžařský vlek a v okolí ideální terény pro běžkaře s možností napojení na Krušnohorskou magistrálu. Pro letní měsíce jsou zde tenisové kurty a možnost pěších výletů k zajímavostem v okolí. Obec má autobusové spojení v Ostrovem, Karlovými Vary, ale i Potůčky, kde je přechod do Německa pro pěší nebo vlakem, na Božím daru je přechod pro automobily a pěší. My jsme se nechali dovést autobusem na Boží dar, cestu z Božího daru jsme někteří stateční absolvovali pěšky a vydrželi jsme až do Pstruží.
Místní obyvatelé, ale i turisté najdou zde dosti slušnou síť obchodů jak potravinářského, tak i průmyslového zboží. Lyžaři si mohou nechat opravit poškozené lyže ve SKI - servisu, majitelé osobních aut své čtyřkolé miláčky mohou nechat vylepšit v autoklempírně a v autolakovně.
Plešivec
Čedičový vrch Plešivec, jedna z největších a nejvýznamnějších dominant Krušných hor, je cílem nepříliš náročného výletu – ostatně od Abertam je výstup na vrchol nejlehčí (zdoláme převýšení asi 150 m). Seznámíme se i s hezkými zalesněnými partiemi, ze kterých v sezóně nevyjdeme bez houbařského úlovku.
Plešivec (1028m). Čedičový vrch patří k nejnavštěvovanějším cílům Krušných hor i díky místnímu spolku přátel přírody. Jeho členové toužili po vybudování chaty a rozhledny na vrcholu, kam tehdy nevedla ani pořádná cesta. Za 340 zlatých zakoupili pozemek, 5 let sháněli materiál, který v zimě 1894-95 dopravovali na vrchol saněmi taženými voly. Vlastní stavbu pak o Velikonocích r.1895 zahájila jáchymovská firma Kutschka&Glaser. Dne 4.srpna 1895 byl areál slavnostně otevřen- tvořila jej 16m vysoká vyhlídková věž a malá zděná chata. Následovaly další přístavby v letech 1908,1926,1939- při té poslední se skromná horská chata definitivně rozrostla na rozsáhlý hotel. z vrcholu se spustíme po modré a žluté značce kolem horské chaty Orion a dále ke Švýcarské boudě. Nevynecháme krátkou odbočku k čedičové skále, ze které se otvírá moc hezký výhled na Ostrov, údolí Ohře, Doupovské hory. Pokračujeme příjemnou lesní cestou mezi vlnícími se smrky. Na rozcestí u hájovny pokračujeme po žluté značce vlevo, po silničce kolem lesní školky k silnici. Tu přetneme a kamenitou cestou mírně stoupáme k lesu, kde se potěšíme z hezkých výhledů na louky. Pak lesem dospějeme k rozcestí nad Božídarským špičákem. Po červené značce dorazíme k Mrtvému rybníku.
Boží Dar
Založení Božího Daru úzce souvisí s těžbou stříbra a cínu. Území pozdějšího Božího Daru patřilo od roku 1424 českým pánům z Tetova. Po smrti Jiřího Viléma z Tetova připadlo Jiřímu z Poděbrad. Ten je v roce 1459 předal jako svatební dar své dcery Zdenky saskému kurfiřtovi Albrechtovi. Oblast Božího Daru se tak stala součástí saského panství Schwarzenberg. Po roce 1528 byla v regionu nalezena bohatá ložiska stříbrné rudy. 13. května 1529 proto saský kurfiřt Johann Friedrich vyhlásil pro území severně od šlikovského Jáchymova kutací svobodu. V roce 1534 dostal Boží Dar horní řád. Rychlý rozmach dolování vedl k četným sporům o průběh státní hranice mezi Čechami a Saskem. Kurfiřt Johann Friedrich roku 1533 smlouvou s dědici pánů z Tetova region získal do svého vlastnictví. V témže roce byla z popudu schneebergských horníků zahájena výstavba obce Božího Daru podle předem stanoveného zastavovacího plánu. Podle pověsti se nová obec původně nazývala Wintersgrün. Název Boží Dar údajně vzešel z výroku saského kurfiřta Johanna Friedricha, jemuž horníci při jeho návštěvě Božího Daru roku 1546 nabídli k odpočinku sedačku ze stříbra. Panovník ji odmítl použít se slovy: „Tento ušlechtilý kov je Vaším chlebem, je to dar Boží“. Prvotním způsobem těžby stříbra a cínu bylo povrchové dolování na výstupech rudných žil a rýžování v náplavech potoků. Podél říčky Černé západně od Božího Daru se zachovalo mnoho rýžovnických sejpů, pozůstatků někdejšího rýžování. Po vyčerpání snadno přístupných primárních ložisek horníci přikročili k hlubinné těžbě ražením štol a šachet. Vytěžené rudy se dále zpracovávaly ve stoupách, mlýnech, hutích a hamrech. Nejbohatší stříbrnou šachtou byl kolem roku 1540 důl sv. Vavřince. Export zušlechtěného surového stříbra a cínu z tzv. lesních cínových dolů v oblasti Boží Dar, Horní Blatná, Pernink, Abertamy a Hřebečná byl v 16. století velmi významný. S krušnohorským cínem se obchodovalo po celé Evropě. Kromě stříbra a cínu se v okolí Božího Daru těžily také rudy železné, kobaltové a vismutové. V roce 1561 zde bylo nalezeno i několik zrn zlata. Význam božídarského dolování začal klesat koncem 16. století. Citelnou ztrátou byla pro místní hornictví vynucená emigrace luteránských horníků a důlních podnikatelů do Saska po roce 1624. Těžba cínu, byť velmi nízká, se v okolí Božího Daru udržela až do počátku 19. století, zcela zanikla v roce 1820. Dne 6. června roku 1546 získal Boží Dar od saského kurfiřta Johanna Friedricha jakožto zakládací listinu privilegium svobodného horního města. Tou obyvatelům města povolil těžbu stříbra a cínu, založení farního kostela, volné obchodování a provozování řemesel jakož i týdenní a výroční trhy. Toto zásadní městské privilegium dne 25. července 1608 v Praze potvrdil římský císař a český král Rudolf II. a navíc obohatil právem městského soudu, obchodu se solí a právem pivovárečným. o pět let později (3. ledna 1613) tato práva ve Vídni potvrdil také římský císař a český král Matyáš II. Pergamenové originály těchto tří listin jsou dnes uloženy ve Státním okresním archivu v Karlových Varech. V letech 1546-1547 Boží Dar připadl k zemím české koruny. i poté trvající spory o hraniční území byly definitivně zakončeny tzv. schneebergskou dohodou z 26. října 1556 mezi českým královstvím a saským kurfiřtstvím. Na jejím základě byly přesně vymezeny hranice obou zemí a v létě 1558 vyznačeny hraničními kameny. Vrcholný rozmach božídarského dolování spadá do 50. a 60. let 16. století, kdy město mělo přes 2000 obyvatel. V roce 1580 král Rudolf II. povýšil Boží Dar na královské horní město. Během třicetileté války byl Boží Dar několikrát vystaven drancování a násilnostem. Roku 1643 byl vypleněn Švédy. Po útlumu dolování v 17. a 18. století se původní živé hornické středisko postupně proměnilo v poklidné horské městečko, jehož obyvatelé se živili různými domácími výrobami. Kolem roku 1800 měl Boží Dar necelých 1400 obyvatel a na 200 domů. Během první světové války padlo 88 mužů z Božího Daru. Jejich památku uctil v roce 1925 pomník na náměstí obce. Po první světové válce se Boží Dar stal oblíbeným letoviskem a střediskem letní turistiky a zimních sportů. Tento dominantní ráz si městečko naštěstí zachovalo i přes osudové peripetie západního Krušnohoří ve 20. století (2. světová válka, odsun německého obyvatelstva, komunistická éra 1948-1989, devastace lidských sídel v padesátých a šedesátých letech, umírání krušnohorských lesů v důsledku průmyslových imisí) až do současnosti.
Boží Dar je významným centrem zimních sportů. Na obec přímo navazují lyžařské areály NOVAKO a NEKLID s kompletní nabídkou služeb pro lyžaře a snowboardisty. Skibusem lze dosáhnout lyžování na nejvyšší hoře Krušných hor – Klínovci. Obec lemují desítky kilometrů značených upravovaných běžeckých tratí. V blízkosti obce se nachází 5 přeshraničních stezek s propojením do sousedního Německa s možností využití běžeckého areálu Oberwiesenthal – Fichtelberg. V posledních letech proslul hromadný veřejný závod v běhu na lyžích – Karlův běh, v květnu pak navazující závod horských kol po stopách Karlova běhu s názvem Karel bike. Oba jsou již celostátními závody s mezinárodní účastí.
V letním období nabízí Boží Dar stovky kilometrů cyklotras a značených turistických cest s propojením na německou stranu hranice. Jsou zde naučné stezky Božídarské rašeliniště a Blatenský příkop.
V provozu je vlastivědné muzeum, infocentrum, tenisový kurt a prodejní hala – tržnice. Obec nabízí 1200 lůžek v ubytovacích zařízeních všech typů.
Nejvýznamnějším německým rodákem Božího Daru je Anton Günther, lidový písničkář, žijící v letech 1876-1937. Skládal písně motivované láskou k domovu v Krušných horách. Tyto písničky doslova zlidověly a staly se duchovním majetkem několika generací německého obyvatelstva Krušných hor. Jeho hrob na místním hřbitově se stal poutním místem. Každoročně v červnu u příležitosti jeho narození se na božídarském náměstí pořádá vzpomínková akce „Zpívání písní A. Günthera“. Nejvýznamnější osobností světového věhlasu, jejíž život byl po několik let spjat s Božím Darem, je řecký spisovatel Nikos Kazantzakis. Žil zde v letech 1929-30 a 1931-32. Pobýval na osadě Myslivny, v domě pana Filipa Krause. Boží Dar se pro něho stal ideálním místem pro ztišení mysli a k nalezení tvůrčí inspirace horskou přírodou.
Významnou osobností současného Božího Daru je Lukáš Bauer - nejúspěšnější český běžec na lyžích posledních čtyř let. K jeho úspěchům patří 7. místo ze zimních olympijských her 2002 a 5. místo v celkovém pořadí Světového poháru 2002/2003. Je též vítězem Světového poháru na 15 km volně na závodech SP 2003 v Novém Městě.
Božídarské rašeliniště
Božídarské rašeliniště, území mezi Božím Darem a Rýžovnou, je chráněno od roku 1965. Jde ve skutečnosti o celý komplex rašelinišť, která přecházejí jak do smrkových porostů, tak i do horských rašelinných luk. Celému území vévodí vrch Špičák (1115 m).
Voda z bohatých srážek se vsakuje a vyvěrá na povrch v četných pramenech. Kolem pramenů vznikají močály a jezírka. Rostou zde převážně ostřice, sítiny a rákos. Později se rozrůstají hlavně rašeliníky – mokřad se postupně mění v rašeliniště. Rašeliník dole odumírá, nahoře však stále přirůstá. Tím se celé rašeliniště postupně bochníkovitě vyklenuje. Rašeliníků je velké množství druhů, všechny jsou si však vzájemně podobné. Mohou být zelené, nažloutlé nebo načervenalé, často jde o reakci na množství světla. Jen na Božídarském rašeliništi je jich 24 druhů.
Dovolíme si malé odbočení – tropické deštné pralesy jsou označovány jako „plíce země”. Ohromné stromy a bujná vegetace přeci spotřebuje k růstu velké množství kysličníku uhličitého, a vypustí naopak do atmosféry odpovídající množství kyslíku. Někdy se tvrdí, že boj za záchranu deštných pralesů je bojem proti skleníkovému efektu – zahřívání naší planety. Aby to byla pravda, muselo by docházet k vyloučení uhlíku z prostředí – tedy k hromadění humusu. Všechna organická hmota se však v deštnék pralese nesmírně rychle rozkládá, humusu je tady minimum. Ke hromadění humusu a rašeliny dochází naopak v mírném a chladném podnebném pásu, tedy i u nás (tropické deštné pralesy je nutno chránit především jako prostředí nesmírného množství druhů, které často ještě ani neznáme).
Rašeliniště, které dorůstá si samo píše svoji kroniku. Zachovávají se v něm nejen kusy stromu, ale i drobné části, jako jsou pylová zrna. Srovnáním letokruhů na zachovaném dřevě umožňuje poměrně snadno určit stáří dřeva (navíc je tu možno využít i datování podle radioaktivního uhlíku C14). Pyly nás zase informují o tom, jaké prostředí bylo v samotném rašeliništi i v jeho okolí.
Božídarské rašeliniště zarůstá různými keříky (vřes, borůvka, brusinka) a hlavně klečí. Právě souvislý výstup kleče dokazuje, že rašeliniště dosáhlo posledního stádia svého vývoje a že dochází k jeho degradaci. Kleč sem zde byla zatlačena z východnějších míst. Roste velmi pomalu a potřebuje dostatek světla. Naopak snáší kyselé půdy s minimálním množstvím živin, zamokřené i suché.
Nesmíme zapomínat, že jsme v místech někdejší rozsáhlé hornické činnosti. K těžbě a zpracování rud bylo vždy potřeba velké množství dřeva. Původně byly celé Krušné hory zalesněny, teprve později došlo k odlesnění, vznikly i louky a pole. Lesy byly i vícekrát poškozeny polomy, kůrovcem a v neposlední řadě i exhalacemi z pánevní oblasti.
Stezka rašeliništěm vede v bahnitých místech po povalovém chodníku. Zpřístupnění lokality, aby sem mohli návštěvníci po celý rok, je náročná a nákladná práce. Chodník z jednotlivých klád byl ale také nepřekonatelnou překážkou pro tělesně postižené. V zimě se sem můžete vydat na běžkách, jindy pouze pěšky.
Vlastní postřehy:
V Božím Daru jsme špatně odbočili a tak není divu, že jsme málem ono Božídarské rašeliniště přešli. Nakonec jsme se vraceli kousek zpět a přes vyšlapanou polní cestičku jsme se dostali až na cestu tvořenou z jednotlivých klád. Po této cestě jsme museli jít celou dobu necelé 3km. Odměnou za to nám byla ničím neporušená a nenarušená fauna a flora. Vždy po nějakých metrech jsme narazili na informační tabule, kterých bylo celkem dvanáct. Některé z nich nás upozorňovali na jistou kuriozitu u cesty, či na možnost spatřit obyvatele tohoto místa, jiné nás pouze poučovali o složení zeminy. Po ukončení vycházky jsme pokračovali dále po červené značce zpět na hotel, který byl odtud vzdálený necelých 20 km.
Vlčinec aneb Toulání mezi draky a vlky
Dračí skála, Vlčiny, Vlčinec, zde nenajdeme ani pohádkové bytosti, ani šelmy, dost možná po vstupu do lesa vůbec nenarazíme na živou duši. Je zde krásná, nedotknutelná příroda, kterou člověk zatím nestačil zpustošit. Ze Pstruží jsme se vydali po modré značce a putovali jsme hustým lesem. abychom se dostali na Dračí skály(953m) museli jsme odbočit z modré značky. Na jejím vrcholu je žulový skalní útvar ze kterého se nám nabízí prakticky nulový výhled. Cesta nebyla ani tak náročná, jelikož převýšení je zanedbatelné. Vracíme se zpátky na modrou značku a dále sledujeme lesní cestu. Klesneme na silničku a po ní stoupáme vpravo přes Jelení hřbet, otvírají se i zajímavé výhledy na Blatenský vrch, Plešivec i vzdálenější Klínovec. Vpravo mimo naší cestu se prostírá přírodní rezervace Oceán, vyhlášená roku 1969 na ploše 42,79 ha, rozlehlé horské rašeliniště vrchovištního typu mezi smrkovými lesy. Následuje strmé klesání k rozcestí se žlutou a na další rozcestí, kde připadá i zelená značka. Romantické místo se nazývá Velfík. V minulosti velmi navštěvované místo jelikož zde stála restaurace. Po několika rozcestích se dostaneme na pohodlnější komunikaci, která nás přivede k odbočce na Vlčinec (973m). 300 metrů dlouhá klikatící se pěšina nás doprovodí do království buků a k vrcholové skalce, odkud bohužel není žádný výhled. Po sestupu na značku pokračujeme dále z kopce a řídíme se značkami. těsně před Pstružím je možnost zastavit se u Skalnatého hřbetu Vlčiny.
